O funkčnosti některých vládních nařízeních či praktických opatřeních lze tak nějak pochybovat?

Jedním z nich jsou např. ta spojená s uzavřením škol a školských zařízení různého typu, které mj. souvisejí s pohybem většího množství lidí na určitém společném prostoru. Jak ukazuje stávající vývoj v reakci na tato opatření, děti, které nechodí do škol či školek, musejí být někým zaopatřeny, pokud jejich rodičové chodí do práce a neřeší aktuální stav tím, že je jeden z nich doma. Řešení v podobě zapojení prarodičů totiž naráží na problém potenciálně větší náchylnosti starších lidí, a jistě jsou dnes prarodiče mnohem častěji stále v produktivně zaměstnaneckém věku, takže ani toto zcela neřeší situaci rodin minimálně ze dvou důvodů. Takže na této úrovni opatření musí zcela jistě narazit. TV přenosy např. z jižní Moravy ukazují, že se tzv. dobrovolně/povinně organizují, často spontánně, dětské skupiny (a neměly by překročit 30 lidí), což ale poněkud nabourává logiku stavu o uzavření např. právě některých mateřských školek. Rizika v duchu takových omezujících opatření vznikají totiž jinde a jinak. Podotýkám, že lze pochopit, že rodiče hledají jakýkoli způsob, jak své děti zaopatřit, aby nemuseli omezit či zcela přestat docházet do práce. 

Společně s organizací takových spontánních "dětských skupin" totiž narůstají také nároky na provoz právě hygienických opatření v duchu jejich zvýšeného významu v době současné. 

Možná stojí za úvahu, zda některá tzv. opatření skutečně domýšlejí dopady, s jakými se budou potýkat ti, jichž se dotknou. Navíc při vytváření potenciálně dalších rizik.

/HS/