M. Dancso: Miliardy protekly, výsledky se nedostavily. Chudoba přestává být problémem – stává se byznysem.

Zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu ke kontrolní akci 23/29 by měla být povinnou četbou pro každého, kdo má vliv na rozdělování veřejných prostředků. V období 2016 až 2023 bylo na podporu sociálního začleňování vynaloženo 2,8 miliardy korun. Přesto se lidé žijící v sociálně vyloučených oblastech nadále propadají do chudoby, izolace a beznaděje. A efekt těchto projektů? V mnoha případech zcela zanedbatelný, v některých dokonce nulový.

Do programů se zapojilo více než 23 tisíc osob. Bylo realizováno téměř 420 projektů. Přesto se podařilo stabilně zaměstnat jen necelých 24 % účastníků. U iniciativ zaměřených přímo na vyloučené komunity to bylo dokonce jen 18 %. U lidí starších 54 let činila úspěšnost pouhých 10 %. A co hůř – i ti, kteří práci získali, ji ve většině případů nedokázali udržet. Po ukončení podpory následoval rychlý návrat zpět do evidence nezaměstnaných.

O dlouhodobé změně nemůže být řeč. Některé projekty stály miliony a nepřinesly vůbec nic. Tři konkrétní příklady v hodnotě 9,5 milionu korun nepřinesly ani jedno pracovní místo. Za celé víceleté období vznikly pouze dva sociální podniky. A ze 104 zapojených obcí přetrvával i v roce 2023 nejvyšší stupeň vyloučení ve více než polovině z nich.

Ekonomická efektivita byla katastrofální. Průměrné náklady na jednoho zapojeného dosáhly 110 tisíc korun. Pokud však zohledníme jen ty, kteří si zaměstnání udrželi i po půl roce, stoupla tato částka na bezmála 860 tisíc. Ještě výmluvnější je poměr přímé a nepřímé pomoci – pouze 3 % prostředků skutečně směřovala k lidem. Z každého milionu tedy skončilo u potřebných zhruba 30 tisíc. Zbytek pohltila administrativa, platy koordinátorů, poradenské služby či režijní výdaje.

Tady už nejde o pomoc, ale o udržování zdání pomoci. Ze systému, který měl lidi dostat z nouze, se stala samoudržitelná mašinérie, která generuje práci především sama pro sebe. A zatímco se ve vládních materiálech mluví o "sociálním začleňování", v praxi jde často o zakonzervování stávajícího stavu.

To, co zpráva NKÚ velmi zřetelně odhalila, je i existence prostředí, které umožňuje vznik a udržování byznysu s chudobou. Ať už jde o spekulativní pronájmy ve vyloučených lokalitách, kde jediný vlastník může držet desítky až stovky bytů a inkasovat přemrštěné nájmy, nebo o systémovou toleranci k neúčelovému využívání dotací. Chudoba zde přestává být problémem – stává se výhodnou investicí. A stát? Mlčí. Nebo se tváří, že se nic neděje.

V některých městech je už otevřeným tajemstvím, že část těchto projektů přímo či nepřímo nahrává skupinám, které chudobu nevnímají jako sociální hrozbu, ale jako příležitost k zisku. Nejde přitom jen o jednotlivce. Celé sítě napojené na veřejné finance se dokázaly přizpůsobit dotační logice a proměnit pomoc v nástroj stabilního příjmu.

A k tomu všemu se přidává politický cynismus. Sociální vyloučení se stalo předvolebním bodem, s nímž někteří politici rádi operují, ale po volbách se k němu už nevracejí. Výsledkem je hlubší rozdělení společnosti, ztráta důvěry v instituce a pocit, že problémy lidí na okraji nikoho skutečně nezajímají.

Je proto nejvyšší čas zastavit rozmělněné čerpání bez konkrétního dopadu. Je nutné ukončit toleranci k systému, který místo změny produkuje závislost a iluze pokroku. A především – je třeba ukončit tiše přehlížené rozkrádání, které se skrývá pod rouškou pomoci.

Pokud má mít sociální začleňování budoucnost, musí být postaveno na důvěře, účelnosti a výsledcích. Ne na statistickém kouzlení a alibismu. Opravdová změna nevzejde z těch, kdo ze současného stavu těží.

Marian Dancso

(dle Výsledků kontroly NKÚ 23/29, zdroj vpravo)