Květnové dny před 79 lety, a především dnes
Ve světle současnosti se o dění před 79 lety nepíše lehce, protože tehdejší květnové události znamenaly pro národy Evropy osvobození od nacismu a fašismu. Ať už budeme historicky, politologicky a ideologicky hodnotit vývoj po II. světové válce jakkoli, nelze opomenout fakt, že vojska tehdy RA vybojovala svá vítězná tažení proti nacistům, pomohla v boji těm, co pro ně nacisté byli společným nepřítelem. Že jejich kroky byly vedeny velmocenskými zájmy, je také fakt. Že velmocenské zájmy promlouvají skrze diplomacii i zbraně jsou dalšími nespornými fakty, stejně jako nositelé se jich nikdy nezřekli, závisí-li na nich jejich mocenské pozice. Co však omluvit či vymluvit nelze, je fakt, že Sovětský svaz, potažmo Rusko se díky nestrávené systémové prohře z let devadesátých let minulého století nepoučilo. Resp. nedokázalo svůj další koncept rozvoje postavit na znalostech o souvislostech a dění plynoucích z nároků, které spolu další geopolitické změny přinesly. Nepoučilo se a starými a historicky odsouzeníhodnými postupy opět zahájilo svá dobyvačná, válečnická a agresivní tažení. Navzdory zkušenostem rozpoutalo ničivou válku proti suverénnímu státu Evropy, aby ukázalo, že i obr na hliněných nohou může svými neduhy nakazit a ohrožovat jiné, dokonce je vinit ze svých neúspěchů a potlačovat jejich právo na sebeurčení.
Rusko je dnes agresorem a kdo to popírá nebo se snaží vymlouvat na jeho "heroickou minulost", měl by si dohledat, jak nezřízená hegemonie, násilí a silou prosazované zájmy končívají pro hlavní aktéry. I když po světě najdeme nemálo kooperujících politických a ekonomických zájmových jednotlivců a skupin, které se snaží upozadit základní lidskoprávní hodnoty a argumentují například tím, že tato válka skončí a opět zavládne "každodenní business", nejsou o nic lidsky výš než sám ruský agresor, který má na svědomí ve válce proti Ukrajině zmrzačené a zavražděné lidi, kteří mnohdy ani nestihli dospět, aby mohli zacílit svou aktivitu jiným a užitečným směrem, než je válka a vraždění ve jménu pochybných záměrů často psychicky a lidsky "vymknutých" jednotlivců a vládnoucích skupin.
Dnešní květnové dny již vybledly ve světle válečného tažení putinovského Ruska proti národu Ukrajiny, který má stejně tak jako každý jiný právo jít svou vlastní cestou spolupráce, kdy nehrozí vězení či smrt za názory, převýchova za to, jak chce člověk uspořádat svůj vlastní život nebo koho chce volit.
Kdo z dnešních sympatizantů ruského konání - přímo nebo nepřímo - volá po míru, měl by si uvědomit, že tak může volat právě díky tomu, že Rusko svou brutalitu realizuje v jiné zemi, ne v té jeho. A že jediným způsobem, jak se neocitnout tváří v tvář ruskému agresorovi, je, že společně - stejně jako před 79 lety - bude agresor poražen, přijme fakt, že zájmy nejde prosazovat bez ohledu na ostatní s jejich právy a nároky. Pokud jsou v Rusku síly, které mohou změnit dosavadní politický kurz, je třeba je všemožně podpořit, povede-li to ke změně vedoucí k zastavení války proti Ukrajině. Podmínky však nebude diktovat Putin a zájmová uskupení kolem něj. Podmínky musejí vycházet z koexistence různých zájmů - především země dnes trpící, kterou je Ukrajina, ve jménu přežití a důstojného života generací stávajících i budoucích.
H. Svobodová