OMMO k nižší valorizaci, kterou schválila sněmovna

Jak jsme již konstatovali Lze chápat, že vláda dělá úsporné kroky, sotva však lze úspornost systému svalit (parametricky) pouze na část sociální skupiny- seniory, která je ve většině odkázána právě na veřejné zdroje, je omezena např. vlastním zdravotním stavem a z toho příp. plynoucími dalšími závislostmi na systému v podobě léků, zdravotních pomůcek apod. Ano, a také se na tvorbě systému veřejných financí daňovými odvody v době produktivní části života podílela.

Že tomu nahrála a především politicky nezvládla Babišova vláda, která v předešlém volebním období rozdávala plnými hrstmi, aniž by přitom přemýšlela o nastavení systému, z něhož se rozhodla odebrat také generacím budoucím, přičemž signály o tzv. přehřívání ekonomiky tu byly, není sporu. Babiš a ANO se dnes staví do role spasitele. On sám jakoby si div netrhal od vlastních úst! Všechno to, včetně posledního dění ve sněmovně jsou jen "divadelní pózy", jimiž se bičují emoce občanů a  kalkuluje se s budoucími hlasy.

Budeme-li však realisté, stávající systém je inflací a tím, jak ji využívá část ekonomicky silných hráčů na trhu, tlačen k dalšímu nárůstu sociálních rozdílů. Tyto rozdíly však nemají účinek pouze v reálném čase, nesou si své důsledky dále do budoucna. Příkladem je právě nijak nereformovaný důchodový systém, který se za léta zasedajících komisí a jejich debat nikterak nezměnil. Jen zástupci stávajících a těch minulých (ČSSD a KSČM) parlamentních stran se mohli honosit tím, že v nich měli své odborníky. Přednost však vždy dostalo politikaření před věcností, tedy včetně té pragmatické záchraně do budoucna těch, co přijdou po "nich" a budou se kromě sebe muset zčásti starat i o nás. O tomto nedobrém, přesto reálném stavu a vývoji svědčí debaty odborníků a části politiků na téma osudu důchodové reformy z posledních měsíců. 

Co bychom viděli jako uvážlivé na straně vlády za současné situace?

Když už se tedy vláda tolik snaží uspořit a skutečně rozvážně rozložit zátěž úspor, měla se podívat na finanční ohodnocení ve všech institucích, firmách či podnicích se státní účastí. A jejich příjmové profity omezit podobně za této situace, jak tomu učinila pouze k jednomu z účastníků sociálního systému, navíc limitovanému svým sociálně ekonomickým statutem. Jde např. o výše financí a odměn pro managementy státních a polostátních firem, ale i platy úředníků a politiků samotných, kteří v žádném případě "nedřou bídu s nouzí" a mohou např. konat "spanilé jízdy" po republice, aniž by brali v potaz logiku výkonu práce v souvislosti s mandátem zákonodárce - viz politik a oligarcha Andrej Babiš. Omezit přitom funkci zákonodárce pouze na obstruující kolbiště za vlastní rozbolavělé ego z neúspěšné prezidentské volby je skutečně destruující. 

Konečně, šetřit není ostuda, stát není všespásný konstrukt. Všichni, kdo se ale podílejí na jeho chodu, by měli logicky nést tíhu a odpovědnost za jeho fungování, v dobách méně i více příhodných. Rozdíly mezi sociálními skupinami nelze násilně měnit, stejně jako je škrtem pera zavádět. 

A když už jsme u těch rozdílů. Jak může fakticky státní úředník v pozici kancléře prezidenta po dobu deseti let, navíc bez splnění náležitých požadavků na výkon této funkce zbohatnout tak, že může vcelku "slušně" konkurovat soukromému podnikateli? To jde skutečně jen ve státě, kde není výkon státních, zákonodárných i veřejných funkcí odpovědně plněn.

Demokracie není bez chyb, ale to není alibi na to, proč z toho někteří mohou bez skrupulí profitovat a druhým se ještě vysmívat.

H. Svobodová